Zápisky z natáčení aneb ZVONÍ!

V kapele máme v poslední době docela změny. Jednou z těch nejvýraznějších je změna na pozici bubeníka. Tonda s námi už stihl dokonce odehrát část prvního koncertu. Víte, co se mi na tom našem kapelním lajfu stejně líbí nejvíc? To konstantní učení se, že ne všechno, co si člověk naplánuje do posledního puntíku, prostě vyjde. Někdy zaprší. Někdy na akci přijede zvukař, kterej vidí mixážní pult poprvé v životě. Někdy vám uprostřed refrénu vypadne mikrofon z ruky, jindy se zas zapomene polovina aparátu ve zkušebně. A občas prostě jedete na kapelní soustředění s poctivou angínou… No a? Všechno to vždycky nějak dopadne, přežijeme to a v paměti vám zbydou jen ty nejvíc bizarní vzpomínky.

Po delší době jsme se letos rozhodli nahrát rovnou tři nový songy. 1. Jeden je čistá nostalgie a vzpomínka na naše první káry. 2. Druhej je srdcovka o našem milovaném městě. 3. A třetí? Učitelka 2.0. Trochu satira, trochu vzpomínka. Natočit klip zrovna na Učitelku se nám zdálo víc než příznačný. Půjdeme do školy, natočíme příběh jedné životem poněkud zhýralé paní učitelky, někdo se v tom najde,a zbytek se prostě pobaví, říkali jsme si. To bude easy naplánovat. Co vlastně takový plánování klipu obnáší, když si scénář i režii děláme úplně sami? Musím uznat, že tohle byl asi nejvíc náročný klip na přípravu, jaký jsme kdy dělali. První kameraman nás odmítl. Druhý taky. Našli jsme až třetího – a jak se říká, do třetice všeho dobrého. Myslíme, že to byla sakra dobrá volba, protože vydržet s námi, s našimi překotnými myšlenkami a neustálými změnami termínů, to prostě není pro slabý povahy… Mezitím proběhlo x callů, abychom to vůbec dali dohromady, a já žhavila dráty se školou, aby všechno klaplo podle plánu. Aby té přednatáčecí pohody nebylo málo, den před natáčením jsem si střihla ještě pád z koně. Kulhala jsem tak solidně, že jsem místo hlavní role měla hrát spíš učitelku v důchodu. Ale co už. Přes všechny peripetie jsme ještě večer před ostrým startem domýšleli poslední scénky. Protože improvizace na poslední chvíli? To je naše superschopnost již z dob minulých a létem ověřený kapelní proces.

Ráno se šlo na věc. Dorazím autem před školu, v pantoflích. Kluci nadšeně hlásí: „Tak se obuj a jdeme na to, první scénka – příjezd ke škole!“ Jenže já v tu chvíli zjistila, že nemám boty. V mozku se mi okamžitě spustil retrospektivní film. Měla jsem plný ruce rekvizit, oblečení… tak jsem si ty boty odložila na střechu auta. Pak si vzpomínám, jak na mě na zastávce vehementně kynul jeden nesympaticky vyhlížející jedinec. Říkala jsem si: „No, tebe tak zrovna svezu…“ Jenže on mě chudák evidentně nechtěl stopnout, ale zachránit moje boty jedoucí na střeše. Okamžitě volám svému klukovi, jestli boty nenašel na parkovišti. „Ne, na parkovišti ne,“ říká, „ale v zatáčce na silnici nějaký černý boty ležely.“ Do toho se vloží náš basák Líba: „Jo, takový černý, vyšší, viď? Tak ty jsem po cestě taky potkal.“ Říkám, proč jste mi je jako nevzali? Přichází logická odpověď od obou: „A jak jsme asi měli vědět, že jsou tvoje?“ Nezbylo nic jiného, než vyslat Líbu na záchrannou misi do zatáčky na silnici a my zatím v pantoflích připravovali scénu. V klipu by to asi vypadalo všelijak, že jo. Boty nakonec dorazily v pořádku. Až jsem tomu nevěřila. Poučení pro příště? Nedávejte si na střechu auta NIKDY NIC. Zbytek dne už proběhl vcelku hladce, když pominu to šílený horko. Děti byly naprosto skvělé a my se už teď nemůžeme dočkat, až uvidíte hotový střih.

Stay tuned! Brzy vám sem hodíme víc info o vydání klipu. A mezitím? Už pomalu začínáme psát scénář na další klip. Tento rok vás totiž plánujeme zahltit rovnou dvěma novinkami! Vaše Utíkej!